Lyžování v Kašmíru

Zavírají se dveře kabinky a vyrážíme vzhůru. Opouštíme prostřední stanici lanovky ve výšce 3050 mnm a prudce stoupáme. Je slunečno a tak kolem sebe vidíme nádherné zasněžené Himaláje, hluboko pod námi leží Gulmarg – největší horské lyžařské středisko s naším hotýlkem. Lanovka vede nad skalnatým hřebenem a po obou stranách jsou v hlubokém sněhu krásně vykreslené obloučky. Jsme lehce nervózní. Poslední stanice končí ve 4000 mnm, jednak jsme tak vysoko ještě nebyli a naše lyže z půjčovny v kombinaci s hlubokým sněhem na neupravovaném svahu nás trochu znejišťuji. Pozorujeme lyžaře pod námi, dohadujeme nejlepší trasu na sjezd mezi skálami, které údolí bude vhodnější, v naší skupince jsme 4 Češi a jeden Kanaďan a hlavně se kocháme. A jsme nahoře, lyže jsou těžké, všechno je namáhavé, scházíme po schodech a stojíme téměř na vrcholu hory – JSME NAHOŘE – viditelnost asi 10 km, takže nevidíme ani K2 ani Karákoram kocháme se, žádný vítr, sluníčko a jemný opar, uvnitř v nás bojuje pocit euforie s respektem k horám. Vychutnáváme panoramata a skutečně se kocháme. NÁDHERA.

Ale začalo to samozřejmě o něco dříve. Vyrazili jsme z Dillí vnitrostátním letem ve čtvrtek ráno jako česká skupinka.  Dorážíme na letiště, je tam pěkný nával a na Indii „čisto“. Máme elektronické letenky zabukované přes net a asi 70 minut do odletu. Vše probíhá poměrně klidně, jsem sice trochu podezřelí a tak nás několikrát počítají a naše zavazadla taky. Procházíme poslední kontrolou, letíme na hory a tak máme zimní boty. Voják je neoblomný a jeho zájem o moje boty je evidentní. Procházím bezpečnostním rámem, ale boty musí dolů a projet ještě zvlášť rentgenem, stojím na letišti v ponožkách a čekám u pásu, až přijedou. Před boardingem musíme ještě na plochu identifikovat naše zavazadla, přece jen letíme do Kašmíru a tak jsou bezpečnostní opatření několika úrovňová. A už nás vezou k letadlu, nový Boeing 737 vypadá dobře a tak jsme zase o něco klidnější. V letadle je nás asi 60 a tak se ani nemačkáme. Dvě hodiny letu, jedno mezipřistání v Jammu a už přistáváme v Srinagaru, je to vojenské letiště s civilní částí, vše probíhá v pohodě. Před letištěm na nás už čeká taxi z hotelu, skládáme všechny naše zavazadla na střechu a vyrážíme. Tohle je úplně jiná Indie než jsme zatím poznali: špína, odpadky, krávy a psi tady jsou sice taky, ale jsou tady daleko hezčí domy a lidé jsou taky jiní – více se usmívají a jak prohlásily holky, na některé chlapy se dá i koukat. Vesnice, kterými projíždíme, se dají přirovnat k Balkánu, tak se cítíme trochu víc doma.

V půlce cesty musíme změnit dopravní prostředek, náš „jeep“ nemá řetězy, takže naše zavazadla putují na střechu dalšího auta, které už má nejlepší léta za sebou, uvnitř to smrdí naftou, místo zadního okýnka je pouze papírová deska. Opět působíme jako exoti, ale aspoň mají místní na co koukat. Dále tedy vyrážíme po 13 km dlouhé „horské“ silnici. U nás by ji asi uznali za neprůjezdnou, ale tady se střídají místa, kde je led odsekán až na asfalt (práce Indů s lopatami, které na některých místech míjíme), místa úplně ledová, s hlubokými vyjetými kolejemi nebo hlubokým rozbředlým sněhem, ve kterém si auto dělá, co chce.

Do Gulmargu dorazíme bez újmy na zdraví a k autu se hrne spousta pomocníků z hotelu, aby nám pomohla se zavazadly, přece jen jsme bílí, tak z nás kouká nějaký ten bakšiš. Na poslední chvíli jsme se rozhodli, že změníme hotel, takže podle místních a internetových stránek budeme ubytovaní v jednom z nejlepších hotelů v Gulmargu! Jenže i internetová prezentace hotelu může klamat! Původně jsme měli domluvené ubytování v guesthousu, kde by jsme si sami topili na pokojích dřevem a měli luxus „indian shower“ – tj. kyblík teplé vody na osobu a den. Nakonec jsme se tedy dohodli, že si dopřejeme větší luxus a vplouváme do lepšího na Indii značně předraženého hotelu (75 USD za noc). Slavnostně jsme uvedeni do vymrzlého pokoje, místní boss slavnostně zapíná plynové topení a vzduch se naplňuje pachem plynu unikajícího z bomby. Pod špinavým povlečením nám ukazují další vymoženost „electric blanket“ (prý nám bude v noci krásně teplo). Koupelnu už asi nějaký čas neudržovali, ale na dotaz na teplou vodu nám slavnostně oznamují, že ta nám poteče 24 hodin denně, chceme si tedy aspoň po cestě umýt ruce – zatím nám jen zčervenají, jak je voda ledová. Jelikož první noc budeme spát v pokoji tři, dostáváme „rohové apartmá s beatiful view na okolí“ – což o to výhled na hory by byl asi krásný, ale to by všechna okna nesměla být překrytá igelitem. Okna jsou sice prosklená, ale Indové neznají dvojsklo, takže na zimu prostě všechna okna potlučou igelitem – nádhera hlavně zvenku. Zima je v pokoji strašná, ale pikolík nás ujišťuje, že topení během několika minut sepne a za chvíli budeme mít v pokoji krásně teplo. Další dva hoši mezitím operují v koupelně – odsekávají z parapetu a země led a při tom na ně ze stropu kape voda, protože tam trochu zatéká (nové křídlo bylo uvedeno do provozu 2006). Všechno prý ale bude – teplo, teplá voda, přistýlka, večeře. Bezstarostně tedy vyrážíme do půjčovny lyží.

Z recepce s námi posílají chlapíka, aby jsme nebloudili. Ten příliš nechápe, proč nechceme jet autem, a raději se projít, ale nakonec odevzdaně šlape s námi. Je to docela kus, ale vzduch je nádherně čistý, svítí zapadající sluníčko a my se kocháme pohledem na okolí. V malé budce nám místní skimistr půjčuje speciální lyže (J. se diví, jestli tady mají skokanský můstek, že jsou tak široké, ale prý to je ideální do hlubokého sněhu). Půjčovné celého vybavení (lyže, boty, hůlky) nás příjde na 500 Kč oba na jeden den, což nám nepřijde tak špatné, takže si celkem dobré lyže spokojeně odnášíme.

V pokoji už topení funguje, ale na teplotě pokoje to znát není, v koupelně se tvoří nový led a voda začíná ze stropu kapat i na chodbě. Pikolík nás upozorňuje, že musíme nechat téci vodu z kohoutku celou noc, jinak nám zamrzne. Jdeme radši na večeři, na sobě máme všechno, co máme s sebou, jen zimní bundy si necháme slušně na pokoji, průběžně děláme dřepy, abysme se trochu zahřáli. Jídlo je ale výborné, ač „trochu“ pálí, obědnáváme si předražené pivo a plánujeme taktiku na zítřek. S většinou oblečení na sobě, ve spacáku a přikryti dvěma peřinami a dekou přečkáme noc. Do promrzlé koupelny, bez teplé vody vstupujeme jen ve stavu nejvyšší nouze. Ráno nabíhám za bossem a dožaduji se přestěhování do vytopeného pokoje s normální koupenou. Velice se diví, proč chceme opustit největší pokoj, a ještě více ho překvapuje, že tam je zima, v koupelně mrzne a tvoří se led a teplá voda neteče.

Raději natěšení vyrážíme na lyže. Ve spodní stanici kabinové lanovky se dozvídáme, že do prostřední stanice bude jezdit jen do 10,30 a pak bude probíhat běžná údržba a bude jezdit pouze kabinka do nejvyšší stanice. Sice je to čára přes rozpočet chtěli jsme si postupně zvykat na nadmořskou výšku, ale když už, tak rychle vyjíždíme nahoru a řadíme se do fronty na lístky. Pokladna má otevřít v 11, první kabinka má nahoru vyjet v 11,30. Sedáme si do sněhu (v 3050 mnm), mažeme se opalovacím krémem a nasáváme blahodárné účinky horského sluníčka. Nahoru přijíždí čím dál tím víc lidí, většinou Australané, Britové, Kanaďané a Rusáci, všichni evidentně velmi dobře připravení (lopaty, vysílačky, lavinové vyhledávače) a natěšení na freeride jízdu...při pohledu na okolní skalnaté kopce se nám ani nechce věřit, že by tudy mohl někdo jezdit na lyžích, ale stopy po lyžích jsou všude. Gulmarg je prostě jedno z mála míst, kde si člověk může jet, kam chce, žádní ochranáři tady nejsou, ovšem ani horská služba, která by adrenalinové nadšence mohla v případě problému zachránit. Po 12 hodině se začne frontou šířit zpráva, že před druhou hodinou asi kabinka nahoru nepojede, obsluhující Indové jen krčí rameny, ale hodinu, kdy to spustí prostě nikomu neřeknou. Po dvou hodinách čekání to taky vzdáváme a sjíždíme zpět dolů do údolí. Není to sice pravá sjezdovka, ale jedeme upravenou cestou a křičíme blahem, že jsme zase na lyžích. Při dojezdu dolů zjišťujeme, že kabinka, která už neměla jezdit, ještě sem tam popojede, lidi sice nevozí, ale přece jen se zkoušíme ptát, jestli nás aspoň jednou ještě do prostřední stanice dovezou. Prý provádí údržbu, ale je možné, že se to ještě rozjede. Dáváme si tedy čaj, sedáme si na sluníčko a opakuje se dvouhodinové slunění. Několikrát se zkouším ptát, jestli je něco nového, vždy mě uvedou až do kanceláře šéfa a ten mi pokaždé řekne, že doufají, že se to rozjede, ale prostě není elektrika. Ach jo, čekáme další hodinu, mezitím se s námi fotí bohatí Indové, které sem přitáhnou na sáňkách jak z Mrazíka, oni se prochází po sněhu v půjčených holínkách a z obou stran je musí držet, aby nespadli. Kolem třetí to vzdáváme a jdeme zkusit 2 krátké malé sjezdovky (cca 200m dlouhé a mírné), které tento „ski areál“ nabízí. Bohužel elektrika opravdu nefunguje, takže nejezdí nic. Cestou nacházíme další půjčovnu lyží, mnohem blíže našemu hotelu a zjišťujeme, že stejně kvalitní lyže zde půjčují za poloviční cenu. Takže opět z nás udělali blbce, náš průvodce nás prostě dovedl do spřátelené půjčovny a z vysoké ceny zřejmě dostal tučnou provizi. Jdeme teda šéfovi půjčovny lyže omlátit o hlavu – je mu to jedno, asi těch blbých bílých má dost, lyže po dni vracíme a jdeme si půjčit nové do levnější půjčovny. Tak aspoň nějaký pohyb přes den.

Další noc už je bez problémů, pokoj nám vyměnili, je hezky vytopený a po urgencích dokonce teče i teplá voda. Radši se příliš věcí nedotýkáme a jsme vděční za spacáky, které nás izolují od již evidentně použitého povlečení. Příští den už není tak jasný, ale stále je krásně, obě lanovky fungují a my se modlíme, aby tentokrát elektrika fungovala. Vyjíždíme až nahoru (4000mnm): skvělé. Zbytek dne strávíme na naší upravené cestě u spodní kabinky, přece jen na hluboký sníh nejsme zvyklí a i jeden sjezd byl dost namáhavý. Odpoledne je ale skvělé, jezdíme bez přestávky, abychom si to užili. Večer vracíme lyže a po večeři padáme vyčerpaně do postelí, ani na to vnitřní zahřívání nedošlo.

Ráno před odjezdem začíná jemně sněžit, jdeme se ještě projít po rozlehlém Gulmargu. Pak se krutě pohádáme o cenu hotelu.Já požaduji slevu za první noc – Indové absolutně nechápou proč, asertivně jim to vysvětlujeme, dohadujeme se, nakonec toho máme plné zuby, platíme jim o 35 dolarů míň a odcházíme. Nikdo nás nehoní, takže to bereme tak, že uznali svoji chybu. Cesta zpátky do Srinagaru na letiště je docela rychlá, bezpečností opatření ještě lepší než v Dillí. Zavazadla prohlížejí dvakrát, pak je opět musíme identifikovat na letištní ploše, než je naloží. Osobní prohlídku absolvuje každý z nás 4x na různých místech. Odlétáme s asi 1,5 hod zpožděním, což považujeme za úspěch a máme bezva pocit z nádherného výletu. Nedělní večer se aklimatizujeme na smog v Dillí, teplotní rozdíl 25°C a relaxujeme.

V úterý už v televizi i novinách hlásí obrovskou sněhovou kalamitu v Srinagaru, nefungující letiště, neprůjezdné silnice a spoustu lidí uvíznutých na různých místech proti své vůli. Navíc podle novin i přiostřují kontroly, sníh totiž úplně zasypal asi 340 km nějakého bezpečnostního plotu na hranicích s Pákistánem, takže indická armáda je v pohotovosti. Říkáme si, že taková spousta sněhu je v horách spíš překážkou, ale místní náhled je asi trochu jiný. Před odletem jsme si dělali srandu, že se vrátíme až za 14 dní, až sníh roztaje, ale podle zpráv se to asi spoustě lidí stalo – měli tu smůlu, že vyrazili o týden později než my.